Dnes jsem se modlil

Šel jsem městem. V hlavě se mi míhaly všechny činnosti dnešního dne. Uvažoval jsem o svém čase a o tom, kolik času dávám jednotlivým činnostem. Dále, jestli vše, co jsem ten den konal, mělo nějaký smysl nebo bylo k něčemu dobré. Nějak se všechno sešlo a já zjistil, že jedinou dobrou činností za celý den, byla modlitba. Půl hodina růžence. Říkám si: „Tolik lidí stihne za den tolik prospěšných a smysluplných činností a já jsem se stačil jen pomodlit?“.

Co to hledám?

Čím dál tím více na sobě pociťuju, že se nespokojím jen tak s něčím. Materielno mě vůbec nenadchne tolik jako dřív. Hmotné věci jako nový mobil nebo nové auto. Ani jedno ani druhé mě nenadchne. Dostanu nějaký hmotný dárek a nemám z něho nijak moc radosti. Očekávám od všech věcí více, než mi dokážou nabídnout. A tak jsem hledal, až jsem našel …

Děti, běda Vám!

Včera přišli do kostela na mši svatou nějaké děti. Podle jejich oblečení soudě, nebyly z bohatých rodin. Divil jsem se, co je mohlo přitáhnout do kostela, že se odvážili přijít na mši sv. a zůstat po celou dobu jejího trvání. Během jinak poklidné mše sv. jsem je párkrát zaslechnul, že zrovna neseděli úplně klidně

Jsem se smála

V úterý jsem doprovázel mé dvě kamarádky. Šli jsme ulicí. Kamarádky se jako obvykle o nečem bavily. Za chvilku mě zasvětili

Praví křesťané!

Včera jsem se opět přesvědčil, jak se pozná křesťan. Křesťané říkají: „My jsme věřící“, říkají: „Věříme v jednoho Boha…“. Ano, to říkají a ještě mnoho dalších vět a modliteb, které vykazují jejich/naší víru. Jenže mluvit není vše.

Jsem unikátní, pro všechny stejný!

Každý je zvláštní. Už od přírody nemůžou být ani dvojčata stejná. Každý je unikátní, ale i přes to dokážou být lidé v dnešní době stejní. Většina společnosti se podobně obléká, podobně mluví. Má někdy téměř stejné zájmy.