Blog věřícího

Dneškem tento blog pomyslně umírá. Vypínám možnost přidání komentářů a v dohledné době tento blog zruším. Definitivně se přesunuje na www.blogvericiho.cz

Přesouvám svůj blog na novou adresu

> www.blogvericiho.cz <

Tuhle otázku jsem si sám v sobě musel vyřešit. Mohla by být moje partnerka nevěřící? Srdci člověk neporučí a co když se zamiluju do nevěřící? Začal jsem hledat, číst, ptát se.

Nejdřív se pro mě odpovědí na tuto otázku stalo:
Hlavně když se májí oba rádi.

Tak jsem si myslel, že to asi opravdu funguje. Že jediným důležitým faktorem je láska. Přemýšlel jsem nad tím dál. Nezůstal jsem u tohoto názoru dlouho. (naštěstí)

Došel jsem k jiné odpovědi:
Vrána k vráně sedá.

Ve zkratce: „Oba buďto věřící, nebo nevěřící“. S předpokladem, že oba chtějí, aby se nic nezměnilo.

Podle mě existují pouze tři možné stavy:
1) OK (věřící/věřící)
2) ŠPATNĚ (věřící/nevěřící)
3) OK (nevěřící/nevěřící)

Rozebereme si to?

Věřící pár
Oba žijí pro jedno. Oba mají stejný žebříček hodnot. Jeden pomáhá druhému a to jak ve všedním životě, tak ve víře. Ideální stav, většinou bez výrazných neshod.

Věřící/nevěřící
Každý žije pro něco jiného. Pro věřícího je nejdůležitější život s Bohem. Pro nevěřícího je nejdůležitější třeba rodina. Věřící vede děti za Bohem. Nevěřící třeba za dobrým vzděláním. Jak si mají děti být jisté, že jdou správným směrem, když neví, za kterým z rodičů mají jít?

Nevěřící pár
Co bych napsal? Stejně jako u věřícího páru, jen bez víry. Rozumí si, jdou stejným směrem. Také ideální stav..

Pište své zkušenosti. Rád bych udělal nějaký článek sestavený z vašich názorů.
Použijte buďto komentáře nebo email v.simkanin[zavináč]seznam.cz

Minulý týden proběhl v mém životě rozhovor, který dal vzniknout tomuto článku. Byl to rozhovor s mojí kamarádkou. Ukázala mi svůj postoj ke mě a tím i k dalším jejím přátelům. Řekla mi něco ve smyslu, že není a nebude otevřená. Ptal jsem se proč? Odpověd: „Protože to bolí…“

Trochu se mě to dotklo. Čekal jsem důvěru a ona tu byla nedůvěra. Dokonce podezření, že ji budu chtít ublížit. Nemůžeme od každého našeho kamaráda/ky očekávat upřímnost a otevřenost, to já dobře vím, ale tady jsem to prostě nečekal.

Moje poznámka: Zaujal mě můj myšlenkový pochod, kdy jsem nejdříve myslel na sebe ( cítil jsem se ublížený, že mi dotyčná nevěří a myslí si, že ji chci ublížit) a teprve potom jsem domýšlel, co vlastně znamená její nedůvěra, její pochopitelné odmítnutí potencionální bolesti. Proč vždycky první myslíme na sebe? ( už od přírody? )

Díky Bohu, že jsem na to přišel. Býval jsem nějaký rok svého života také takový. Mrzí mě, že jsem v tu dobu vlastně odmítal přátelství. Zklamával jsem přátele, kteří mi chtěli být blíže a ukazoval jsem jim defacto svou nedůvěru ( která dokáže ublížit ). Myslel jsem jen na sebe.  Hlavně, aby mi bylo dobře ( a stejně nebylo ). Omlouvám se vám, přátelé. Už jsem na to přišel

1920×1200 | 1280×800

Stejně jako na Vánoce i na Silvestra jsem si pro Vás něco připravil. Přemýšlel jsem nad novým rokem a nějakým tématem pro něj. Nakonec jsem si vybral téma: „Smysl života“. Dosti důležité pro každého člověka. Za čím jdeme, čeho chceme dosáhnout .. vše se od toho odvíjí. Málokdo má na tuto otázku jasnou odpověď.

Přeji Vám, aby jste našli smysl vašeho života. Aby jste měli jasno, za čím jdete a kam směřujete. Ať Vám k tomu slouží zdraví a štěstí Vám přeje.

Všude jsem viděl přání k Vánocům a tak jsem si nemohl odpustit něco pro návštěvníky neudělat. Je to pojato trochu netradičně ve srovnání s vánočními pohledy, kde je betlém a Ježíšek a vše je líbezné. Jestli Vám pojetí textu připomíná nějaká loga, tak je to v pořádku. Zaměrně jsem stylizoval tak, jak jest. Snažil jsem se, aby text nebyl textem historickým, ale aktuálním! Udělá větší radost věřícímu, než nevěřící mu, kterému tu určitě chybí: „Šťastné a veselé!“. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi!

Jestli se Vám „přání“ líbí, pošlete ho dál, dalším věřícím i nevěřícím .

Šel jsem městem. V hlavě se mi míhaly všechny činnosti dnešního dne. Uvažoval jsem o svém čase a o tom, kolik času dávám jednotlivým činnostem. Dále, jestli vše, co jsem ten den konal, mělo nějaký smysl nebo bylo k něčemu dobré. Nějak se všechno sešlo a já zjistil, že jedinou dobrou činností za celý den, byla modlitba. Půl hodina růžence. Říkám si: „Tolik lidí stihne za den tolik prospěšných a smysluplných činností a já jsem se stačil jen pomodlit?“. Proč jsem si svůj čas rozdělil tak hloupě? Stihnul jsem se jen pomodlit? Jediná činnost, kterou mohu počítat jako dobrou, za celý den.

Nedošlo mi to hned, ale teď už to vím. Nejdůležitější je, že jsem se pomodlil. Bylo by mi k ničemu, kdybych stihnul všechno, ale ne modlitbu! Kdybych dělal sebelepší práci, konal všechno možné. Nejdůležitější je udělat si čas na mého Pána, spojit se s ním, být s ním. Vždyť bez něj nejsem nic. Není to omluvou, ale uvědomení si důležitosti modlitby. Modlitba jako hlavní činnost dne.

Příště bych chtěl kromě modlitby stihnout více činností

Čím dál tím více na sobě pociťuju, že se nespokojím jen tak s něčím. Materielno mě vůbec nenadchne tolik jako dřív. Hmotné věci jako nový mobil nebo nové auto. Ani jedno ani druhé mě nenadchne. Dostanu nějaký hmotný dárek a nemám z něho nijak moc radosti. Očekávám od všech věcí více, než mi dokážou nabídnout. A tak jsem hledal, až jsem našel … Věci. Neuspokojují mě, ani mě nenaplňují. Radost a nadšení se jednoduše nekoná! Přátelé na mě koukají divně, když jim řeknu: „Koupím si nové ….. “. Na to mi odpoví: „A těšíš se?“. A já odpovídám s náznakem nerozhodnosti: „Ale ano, těším“… a sám vím, že se vlastně ani netěším. Věci už mě „neberou“. Omrzí, okouká se..

Včera přišli do kostela na mši svatou nějaké děti. Podle jejich oblečení soudě, nebyly z bohatých rodin. Divil jsem se, co je mohlo přitáhnout do kostela, že se odvážili přijít na mši sv. a zůstat po celou dobu jejího trvání. Během jinak poklidné mše sv. jsem je párkrát zaslechnul, že zrovna neseděli úplně klidně  ( děti přece nesedí nikdy klidně ). Za chvíli byla mše sv. u konce. Pokřižoval jsem se a dal se na odchod. Spolu se mnou odcházeli samozřejmě další lidé. Na schodech z kostela stáli ještě ty děti. Prohlíželi si od kostelních dveří výzdobu a vlastně i celý kostel. Mezitím přišli nějaké babičky až k nim a začali jim něco říkat. Když jsem se dostal blíž, zjistil jsem, že jim nic neříkají, ale přímo jim nadávají. Že jsou zlobivé a že jestli ještě jednou budou zlobit, že dostanou na zadek.. „Běda Vám děti, jestli ještě budete zlobit“.. Zamyslel jsem se. Jak máme být zadobře s ostatními? A jak máme hlásat Krista, když v srdci vůbec žádnou lásku nemáme? Takhle kdybych přišel poprvé do kostela – nikdy se ze mě křesťan nestane. Ten studený přístup. Žádná láska, jen vyhrožování trestem. V tu chvíli to zapůsobilo tak studeně a hrubě. Kdybych já byl to dítě, už bych se v kostele nikdy ani neukázal. Proč máme my, láskyplní křesťani, takovýhle přístup k potencionálním Božím ovečkám? Opět se stydím. Odháníme děti od Krista ..

V úterý jsem doprovázel mé dvě kamarádky. Šli jsme ulicí. Kamarádky se jako obvykle o nečem bavily. Za chvilku mě zasvětili do jejich tématu. Dozvěděl jsem se, že je řeč o příteli jedné z nich. Postupně ho tak probírali a probírali, až se začali smát. Našli si na něm nějakou tu jeho vlastnost, která jim připadala neuvěřitelně směšná. Samozřejmě, že připadala směšná jen jim. Pousmál jsem se tedy a poslouchal dál. Řeč přešla přes jejich pět dalších kamarádů, přičemž si dokázali na každém z nich najít něco směšného. Po nějakých 15 minutách procházky jsem tak začal přemýšlet, jestli jsou to jen ty dvě moje kamarádky, které se pořád někomu posmívají a nepřipadá jim to ani trošku hloupé, nebo jestli je to ve společnosti normální.

Neakceptuju totiž, že se musím za každou cenu smát, i kdyby to měla být sranda na účet někoho jiného. Nejdříve jsem si říkal, že holky pořád o nečem mluví, stále se něčemu smějí..( nic proti Vám, slečny! ) Jenže, má to háček. Nezdá se mi to správné. V důsledku naší zábavy a smíchu může někdo nemile trpět. Člověk, který bere ohledy na ostatní s tímhle určitě problém nemá. Jenže, kdo dnes bere ohledy na ostatní? Bereme na vědomí maximálně přátele a není ještě úplně jisté, jestli všechny. Ostatní lidé nás nazajímají. Proč na ně brát ohled? Bohužel, musím uznat že dokud se terčem zábavy a smíchu nestaneme my, nepřijde nám to hloupé.